AKCE

Plánované

Otava b

Operace Kostní bouře

Proběhnuté

Říp 99

Schladming 99

Lachoutkův memoriál 98

Vavřinecký potok 98

JÁ

Choďte mezi lidi

Tenhle koutek je vyhrazen pro všechno možný, čeho jsem se kdy učastnil, nebo účastnit budu, nebo účastnit nebudu, ale budu vědět o tom, že se to koná.

Teď se to tu nehejbalo, ale to bylo tím, že se nic nekonalo, pročež byla zima. 

Akce plánované

Otava 99b

4. týden v červenci

No, vypadá to, že žádná Ekonomická voda letos nebude. Naděje umírá poslední, teda jestli už neumřela.

Operace Kostní bouře

Hit pro tento rok. Mé rameno si žádá taky svůj příděl věnované pozornosti, a tak strávím týden v nemocnici. Pak opět znovu dalších šest týdnů s ortézou na ruce, a pak jednou to už snad bude dobrý. Softbale, zatím se měj .

Říp 99

Už to dělat nebudem. Nemá to cenu. Každej další a další výstup na Říp v nás probouzí to horší v nás. Letos jsme stáli pod kopcem a rozhodovali se, že už na něj vůbec nepolezem, že už nás tam nic novýho nečeká a že to radši zalomíme rovnou do Roudnice. No, nakonec jsme tam vylezli, ale žádnej slavnostní pocit se nedostavil. I Praotce Čecha jsme v našich nadávkách zmínili. Příště uspořádáme zahradní slavnost, kde se nikam chodit nebude a radši budeme slavit.
Tradiční přesnoční pochod na Říp začal dobře, v hospodě. Před mostem přes Vltavu v Kralupech stojí hospoda, kde čepujou Krušovice dvanáctku, je dobrá, ale musím přiznat, že předloni mi tu chutnala víc. Po posilnění vyrážíme do zapadajícího slunce. Na břehu Vltavy míjíme nějaké pařiče se spoustou lahváčů a sudem. Snažíme se je přemluvit, že jsme na tom líp, ale čím déle jdeme, tím míň tomu sami věříme. Asi 2 kilometry před Ouholicema začala Katka remcat, kdy už tam budem. Kupodivu, až za dlouho. Hospoda v Nových Ouholicích nás naštěstí nezklamala, byla otevřená. Obsluha byla rychlá úměrně svému stavu, ale nám to nevadilo, protože nám i po dvanáctý ohřál polívku. Honzu ulovili místní hudebníci a nechtěli ho ze svých služeb propustit. Na rozloučenou nám zahráli svou hymnu CHCI VIDĚT KREV, byla úžasná. Pak už se nic moc nedělo, jenom začlo pršet. Hm, takovej nijakej déšť, depresivní. Už se i začíná rozednívat. Východ slunce kvůli mrakům stejně neuvidíme, tak nás to moc netrápí. V Černoučku v autobusové zastávce dáváme menší přestávku na jídlo. Autobus v neděli nejezdí, takže dál musíme pěšky. Ani v Ctiněvsi na vlakové zastávce nic nejede, prostě tam na ten kopec musíme vylézt. Pořád prší a do Roudnice to je z Řípu pěkně daleko. Já už tedy moc nemůžu, letos nemám vůbec žádnej trénink a třicet kilometrů mi dělá problémy, ale když nemůžu tak se přemůžu. Ve vlaku zpátky jsme všichni slavnostně usnuli.

Schladming 99

Jo, letos to bylo ještě prochlastanější než loni. Spotřebovali jsme zhruba tak 150 litrů piva v plechovkách. Příští rok tam musíme nějak dostat dva sudy. Možná by jsme je tam přímo mohli koupit. Hned první den se vyznamenali Aidam s Pavlínou. Dokázali se ztratit na sjezdovkách a ještě k tomu těsně před čtvrtou. Těsne před započetím záchranných akcí se sami našli. V pondělí jsme s Bábinem navštívili místního Meinla a zásobili se alespoň nějakým pivem, to nám vydrželo jenom do úterý, ve středu po bazénu rval Bábin do lanovky celej kartón novejch. Proti sestavě z prvního patra to však bylo jako plivnutí. V pátek někoho inteligentního s vrozenými vůdčími sklony napadlo zopakovat loňský výstup na hřebínek. Tak jsme tam vylezli, to se ještě dalo snést. Cestou dolů to ale bylo horší. Ať žijou laviny. Bylo to uvnitř strašně stísněný, plavat se v tom rozhodně nedalo a jediný, co mě utěšovalo, bylo přesvědčení, že nás to nemůže zasypat všechny najednou a ostatní mě tedy stačej vyhrabat. Pak se na půl vteřiny objevilo reálno a v něm strom metr a půl předemnou. Vzal jsem ho hlavou. V té době jsem už čepici dávno neměl, tak to bolelo o trochu víc. Dole jsme se spočítali, zjistili, že nikdo nechybí a šli domů. Když jsme na ten kopec druhej den koukali, tak to vypadalo, jakoby nic. V opravdový lavině by to byl asi trošičku černější humor.

Lachoutkův memoriál (18.12.98)

Lachoutkův memoriál, nebo také pivní maratón je soutěž. Pravidla jsou jednoduchá. Soutěží čtyřčlenná družstva. Každé družstvo obdrží papír s deseti hospodami, kde každý člen musí vypít jedno pivo, to znamená deset piv na osobu. Jak si družstva zvolí trasu, je jedno, daný je pouze konec. Poslední pivo musí bejt lahváč a musí se vypít na Petříně. Cílem této akce není vyhrát, ale dokončit soutěž, v mém případě heslo změnilo podobu na “Cílem akce není vyhrát, ale přežít, protože jsem deset piv ještě v životě nevypil. 

Sraz na Karláku nestíhám a ještě tam pobíhám po metru jak trotl. V 17:43 je odstartováno. Z hospod na itineráři znám pouze dvě, to mi ale nevadí, v čele máme zkušeného Štěpána, který excelentně zvolil trasu. Dále se v našem družstvu vyskytuje Martin z vodáka, co má dvanáctiletou, nebo jedenáctiletou sestru, kterou hlídá. Pak tu je Žabiš, také bude dneska prolamovat hranici deseti piv poprvé. 

Na první jdeme do Suché dásně. Je tam ještě docela málo lidí a pivo mají výborný. Máme od nich pozdravovat U Karla, a jejej. Když jsem ho dopil, cejtil jsem, že dneska jsem ve formě. Pokračujeme do druhé hospy, k Libuši. Tady točej Starouše a bylo poznat, že je o třídu horší, než Gambáč v Suchý dásni. Opět vše v pohodě. Další na řadě je Karel, tam se nám se Štěpánem moc nechce, poslední dobou nás tam ňák nemaj rádi. Naše obavy byly rozptýleny, paní servírka si nás nepamatovala, mi jí ano. Zjišťujeme, že tu ještě nikdo nebyl a to nás těší, máme skvělej čas. Na Výtoni jsme trochu popoběhli a naskákali do tramvaje mířící zpátky na Karlák. Alkohol začíná stoupat, ale vypadá to velmi dobře. Na Karláku po vystoupení z tramvaje potkávám Bábina, to je náhoda. Vyměnili jsme si pozdravy a rozdělili se. Nevypadal moc dobře. U Pomníku je narváno a ještě ke všemu Martin zdržuje a odchází na záchod. Jakoby si neuvědomoval, že každá minuta na záchodě se nám v závěru může vymstít. Na stanici tramvaje čekáme na tu správnou, která nás převeze přes most na Smíchov. Když přijela, potkávám v ní další známé Petru Smolíkovou s Pápou. Ještě větší náhoda, moc jsme nepokecali, protože jedeme jen jednu stanici. V Jamajce na mě nastražili past. Maj tu pět druhů medoviny, panáka za 13 kaček, no nekup to. Všichni mě přemlouvali, ať to nedělám, alejá byl neoblomný. Mandlová byla výtečná. Jamajka je dobrá hospoda. Kousek od ní je Brouk. Zlomový bod cesty, je povinné si tady dát šestnáctku Valdštejna. No už to do nás tolik neleze, je poznat, že to je síla. Před odchodem použijeme jejich toaletu, kde nás nenápadnej chlapík požádá, ať tam nezvracíme, že to tam pak bude muset uklízet. Nevím proč, ale Žabiš si to vzal do slova a vrhnul to před hospodou. Prcháme pryč. Na Karlák tramvají a pak za ČVUT k Žaludu. Tam potkáváme konkurenty, Štěpán s Martinem a s Žabišem tvrděj, že jsme na tom líp. Já letím tak dvoustovkou. Opouštíme to tu a čeká nás Templář v Masné, tam ještě nikdo z nás nebyl. Do Dlouhé se dostáváme, ale nevim jak, asi tramvají, bylo by to logické. Bohužel mozek přestává zapisovat. V Dlouhé v nějakym krámu kupujeme lahváče a pro mě Fidorku, na kterou jsem zapomněl, jakmile jsem si jí strčil do kapsy. Nacházíme Masnou, ale Štěpánova navigace selhala a hospodu jsme o jedny dveře minuli. Vyneslo nám to dvanáctku místo desítky. U Templáře ale byli tak hodný, že nám orazili papír, i když jsme si u nich nic nedali. Máme osm piv a já jsem na plech. Skoro sprint na Můstek do metra mě neprobral a já netuším, jak jsme se do hospody Pod Petřínem dostali. Vím jenom, že jsem potkal Petru z tělocviku ze softu a že jsem při tom určitě nevypadal dobře, což není dobrý. Náhoda je pěknej parchant. Pod Petřínem jsem stačil trochu polejt vrchního, kterej mě neměl rád, ale já to opravdu neudělal schválně. Došli jsme k lanovce a zjistili, že stíháme právě tu poslední, měli jsme radost. Spolucestující asi ne, protože jsme byli dost hluční. Na Petříně jsme si sedli pod rozhlednu a dorazili toho lahváče. Flašky jsme někam naházeli, myslím, že se rozbili. Mě napadlo, že vylezu na rozhlednu, ale naštěstí jsem nebyl schopnej svůj návrh přednést, takže zůstalo jen u nápadu, naštěstí. Konec jsme složitě odečetli z hodinek, které ukazovali 21:06. Celou trasu jsme tedy zvládli za úctyhodné tři hodiny a dvacettři minut. 

Tím to ovšem nekončilo, pokračujeme k Petrušce na Willis párty. Cesta z Petřína je s kopce a já letím tak třístovkou. Jednou jsem zaslajdoval tak šikovně, že jsem si poničil bok, podruhý koleno, no a pak jsem to několikrát zkoušel po rukou, ještě to musím pilovat. Chytli jsme dvanáctku, kluci tam něco řešili s nějakou holkou, já jsem v pohodě. Na Holešovicích si v mekouši kupuju hranolky, čímž jsem se ostatním ztratil, když jsem je našel, tak byl zase ztracenej Pepa, protože mě šel hledat. Když všichni našli všechny, zavolali jsme k Petrušce. Volal Pepa, já se taky snažil někomu něco sdělit, ale nevím co. Nějakym teleportem jsme se dostali k dálnici, kde jsme čekali na Jeana s autem. Byla tam pěkná značka Přikázaný směr jízdy. Pokoušel jsem se jí nějak lidsky vyndat, nebo ne ? Nevím. Pak se do toho pustil Žabiš a brutálně jí vyrval. Vyšroubovali jsme žárovky a poslali je vzduchem přes magistrálu, co se s nima stalo nevím, tak daleko jsem už nedohlíd. Naštěstí Jean přijel rychleji, než policajti. U Petrušky bylo lidí jako psů a medovina a my čtyři na plech. Pátý element jsem zase neviděl, protože sem us. Snad se jednou dočkám. Super akce, žádný ztráty na životech a ráno hlava nic neříkala, akorát motorické schopnosti byli velmi omezené.

Bohužel naše úsilí nebylo korunováno ůspěchem nejvyšším. Ale při mém prvním startu hned druhé místo, to taky není špatné.

Vavřinecký potok 98 ( 18. 10. )